Pasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné

Na dovolené člověk přečte ledaco. Třeba román: Literární spolek Laury Sněžné. Na obálce se skví endorsement Financial Times (!), že „připomíná raného Murakamiho“, (!!) a já uznávám, že už to mě mohlo varovat. Otvírák je přitom slibný. Kniha začíná záhadou a je dobře napsaná. A nepostrádá fantazii, humor ani spád, čtenáře pohltí a svádí dějem dál a dál. Problémy textu vyplouvají na povrch postupně, za polovinou. Styl je spíš vydřený a je na něm znát, jak se autor místy mordoval, aby napsal něco chytrého či vtipného. Co je však horší, samoúčelných záhad přibývá a výsledkem není lehké fantastično, ale spíš těžké zklamání, když čtenář v závěru zjistí, že autor nepřináší žádné rozuzlení, vyjma jakési berličky pod čarou, ne nepodobné výkřiku v závěru nové série Twin Peaks — té v podstatě vytýkám totéž co této knize či právě Murakamiho urputně dlouhé trilogii 1Q84, kde se čtenář na konci taktéž vysvětlení nedočká. Jinými slovy, jde opět o výstavní kus žánru mystic bullshit. Samoúčelné mystično na efekt, které na první pohled pěkně vypadá, dobře se čte, baví, ale postrádá smysl či hlubší myšlenku, jíž se vyznačují skutečně velké romány.