sobota 21. dubna 2018

Margit Slimáková: Velmi osobní kniha o zdraví

Margit Slimáková napsala knihu! Vydává ji nakladatelství Bizbooks z rodiny Albatros, je krásně ilustrovaná a jmenuje se Velmi osobní kniha o zdraví. Četl jsem ji dvakrát, v raném a pozdějším draftu, a líbí se mi na ní totéž co na Margit — že vede čtenáře nenásilně a ve zcela pozitivním duchu k tomu, aby přemýšleli o svém zdraví a životosprávě. Margit to dělá lépe než kdokoli jiný v Česku, bez strašení a fackování nástrahami doby jedové. Možná i proto zvolila úplně svébytný styl psaní a namísto učebnicové nudy zabalila vše do příběhů, kterými přibližuje jednotlivá témata. Hejtry tím moc nepotěší, protože spíše než odbornou disputací je kniha popisem osobní cesty k vyváženému životnímu stylu a klíčová doporučení jsou v podstatě úplně mainstreamová. Jenomže v Česku stále velmi potřebná. Pro nás, co Margit roky sledujeme, je kniha zajímavá hlavně tím, že jde poprvé o jakýsi „kompletní balíček“ a zcela jistě tak obsahuje desítky fragmentů, které vám v letité publikační historii Margit jako autorky unikly. Velmi osobní kniha o zdraví je mj. velmi čtivá a přístupná. Bude se číst sama, ať už vám nebo jiným, třeba letos v létě u vody. Margit by jako milovnice čistého povětří byla ráda 💚

sobota 14. dubna 2018

Dave Eggers: Kruh

Čím více dat máme o problémech reálného světa a čím více šumu pak musí náš mozek zároveň s nimi zpracovat, tím větší úzkost a nejistotu pociťujeme.

To je stěžejní myšlenka dystopického románu Kruh (The Circle) Davida Eggerse, jehož filmová adaptace se, jak jsem slyšel, těžce nepovedla. Kniha ale rozhodně za pozornost stojí.

Eggers domýšlí do nepříjemných důsledků, co se stane s lidmi, kteří jsou přisátí na sociálních sítích, provozovaných superúspěšnou korporací Circle, do níž hlavní hrdinka nastoupí na post zákaznické podpory.

Patero monitorů, neustálé vyřizování požadavků klientů (kteří okamžitě známkují její výkon), do toho firemní a veřejná sociální síť, kterou dobrovolně, ale pod sociálním tlakem plní obsahem, aby vykazovala sounáležitost s firemní komunitou, k tomu povinně-nepovinné návštěvy volnočasových akcí v kampusu firmy. A odjet na dva dny k rodičům na víkend se také zrovna nesluší, vždyť tolik kolegů tráví volný čas v lůně firmy!

Eggers není zrovna geniální spisovatel, ale duše lidí atakované daty, bezvýznamnými signály a interakcemi vystihl skvěle. Z pečlivě vybraných „nadlidí“ v Circlu jsou uzlíčky nervů, závislé na gratifikaci a lajcích. Uzlíčky, které jen tak tak že drží pohromadě. Přetékají nepřiměřenými emocemi v reakci na situace, které jsou prostě už příliš komplexní pro jednoduchou duši člověka.

Hlavní hrdinka Mae je například povolána na kobereček k nadřízenému, jak to že nedorazila na večírek kroužku portugalské kultury, když předtím v události na síti jasně zaklikla, že se přidá? Má si to snad kolega brát osobně? Evidentně mu z toho není dobře na duši a žádá omluvu.

Kruh není dystopie formátu 1984 či Atlas Shrugged, ale zato má nepříjemně blízko k realitě. Eggers medituje o duši a zdali člověk může nabýt jakékoli vnitřní jistoty ve světě, ve kterém sice byly díky politice absolutní transparentnosti Circlu vymýceny „fake news“ a falešné síťové profily, ale uživatelé jsou zahlceni příliš velkým množstvím protichůdných, drobných podnětů a signálů. Mocná myšlenka a kniha, která stojí za přečtení.

neděle 18. března 2018

Michael Connelly: The Burning Room + The Crossing + The Wrong Side Of Goodbye + Two Kinds Of Truth + The Black Echo

Poslední roky jsem detektivky moc nečetl, přestože jako kluk jsem přečetl všechny klasiky: Doyla, Christie, Simeona, Chandlera, Eca, Poea, Čapka a další. Naposledy mě dostalo Larssonova trilogie, která strhala rekordy prodejnosti a doslova otřásla celým žánrem.

Nakousl jsem pak i další autory skandinávského noir jako Jo Nesbø či Peter Høeg, ale nenadchli mě. Podle mne zůstávají v mezích očekávání a postrádají literární bravuru. Detektivky jsem na pár let odložil, tedy až do letošní zimy, kdy jsem si přečetl Šifru mistra bestselleru a díky ní objevil knihy Michaela Connellyho s Harrym Boschem.

V Šifře mistra bestselleru je žebříček 100 knih, které algoritmus hodnotil nejvýše, a Connellyho Hořící pokoj je hned v toptenu. Je to kniha č. 17 celé série, přičemž každá představuje samostatný kriminální případ. Byl jsem napjatý jak kšandy a chytlo mě to, takže jsem hned slupnul i zbývající knihy v pořadí The Crossing (č. 18), The Wrong Side Of Goodbye (č. 19) and zatím poslední Two Kinds Of Truth (č. 20). Všechny jsou skvělé, perfektně zrešeršované a napínavé od začátku do konce.

Průzkum a detaily jsou důležité, protože čtenáři umožňují užít si detektivku jako literární dílo, které je mnohem šťavnatější než jen hlavní dějová kostra. Connellyho styl vyprávění je naprosto bezprecendentní, pročež je právem srovnáván s jedinečným Raymondem Chandlerem, tvůrcem slavného Phila Marlowa. Číst Connellyho je jako ponořit se skutečné reality LA, až tak je to mistrně propracované a vystavěné od základů až do literárních výšin klasiků. (Dokonce jsem se přistihl, že některé lokace projíždím na Google Street View)

Přirozeně mě zajímalo, jestli psal takhle skvěle od začátku, proto jsem si nakonec přečetl i The Black Echo, první knihu série z roku 1992. A hádejte co. Jo, byl skoro tak dobrý už tehdy. Jasně, příběh je trochu delší, zamotanější a krapet přehnaný, ale klíčové elementy tam jsou a přesně na svém místě.

Musím přiznat, že Boschem jsem více než nadšen. Tohle je prostě literární láska a už se nemůžu dočkat na 21. knihu série Dark Sacred Night, která vychází v říjnu, i nový seriál Bosch na Amazon Prime, viděli jste to někdo?

P.S. Klidně si dejte na začátek ten Hořící pokoj v češtině, kterým jsem začínal v sérii já. Je parádní a kvalitně přeložený.

P.P.S. Pokud někdo znáte české překlady těch anglických názvů, které zmiňuji, napište mi, byl jsem línej to dohledávat ;-)

P.P.P.S. Tímto se vysvětluje delší výpadek příspěvků na mém čtenářském blogu. Connelly má u mě želízko v ohni na knihu roku!

neděle 4. března 2018

Arnold Schwarzenegger: Total Recall

V trefně pojmenované autobiografii Total Recall toho kulturista, herecká celebrita, podnikatel, aktivista a politik Arnold Schwarzenegger prozrazuje fakt hodně. Nepočítám se mezi fanoušky jeho filmů a knihu jsem si přečetl vlastně jen proto, že ji doporučoval Otto Bohuš coby jakousi základní četbu na našem think-tanku loni v Brně. Našlapaných 23 hodin v audiu jsem slupnul jako pohádku před spaním. Musím Ottovi dát za pravdu, že kniha pokrývá jedinečnou kariéru s fenomenálními úspěchy hned na třech nezávislých frontách (sport, herectví a politika), což je něco nevídaného, natož pak na kluka z chudých poměrů rakouského venkova! Líbila se mi otevřenost, s níž Arnold přiznává i temnější stránky svého charakteru, přičemž to největší sousto si schovává až na závěr. Dává to knize přirozené světlo a jistý životní nadhled, nemluvě o zábavnosti, která právě v oněch pasážích vrcholí. Dost dobré jsou rovněž kapitoly věnované šoubyznysu a byznysu obecně. Arnold dosahoval rekordních příjmů jako herec, ale ani ve vlastním podnikání nezůstal pozadu, rozjel to v realitách a mj. díky dlouholeté známosti s Buffettem i jako investor. Líbilo se mi, že popisuje detaily dohod a pozadí oborů, v nichž působil, v tom je kniha zdaleka nejobjevnější. Velmi působivé. A jelikož má zjevně ve zvyku neponechávat nic náhodě, na závěr připojuje ještě naléhavé rady do života opírající se o příběhy z knihy. Daly by se shrnout do kréda utíkat odvážně vpřed a moc se neohlížet zpátky. Tato upřímnost a přímočarost dělá z celé autobiografie výjimečný kousek, mimořádně užitečný zejména pro váhavé střelce. Pro ně však platí jedno extra varování: Vedlejším důsledkem tohoto postoje je, že nikdo netrpí syndromem přeživších více než právě Arnold. Totální sebedůvěra na steroidech prostě automaticky vylučuje nějaké pochybnosti o tom, co by kdyby. Tohle jsou paměti člověka, který svůj úspěch v Americe pokládal za jistý ještě jako umouněný rakouský týnejdžr. Well played, Arnold.

pondělí 15. ledna 2018

Timothy Gallwey: Vnitřní hra tenisu [The Inner Game of Tennis]

Jsem tenisový nadšenec, přes léto hraju obden, sleduju grandslamové turnaje a občas si i něco přečtu. A více než jednou jsem dostal doporučení na klasiku Timothyho Gallweye Vnitřní hra tenisu (The Inner Game Of Tennis, 1974).

Gallwey je cosi jako mentální kouč, který napsal hned několik knih založených na vlastním konceptu „vnitřní hry“ — v tenisu, golfu, lyžování, práci a dokonce hudbě.

Zní to podezřele? Zdání vás neklame. Kniha jako taková se čte dobře, ale ideově trpí hned třemi velkými problémy:

1. Gallwey nebyl profesionální tenista ani tenisový trenér na ATP úrovni, což už je samo o sobě na pováženou. Vlastně strávil víc času v duchovním ašrámu než proháněním míčku po kurtu.

2. Jeho koncept dvou Já (prvního, které je vědomé a chce mít vše pod kontrolou, a druhého nevědomého, které dělá většinu věcí intuitivně správně) je v podstatě pseudo-vědecké mumbo jumbo mnoha New Age knih té doby.

3. Metoda příliš neodpovídá „vnitřní hře“ profesionálních tenistů popsané v životopisech, jako je Agassiho Open. Ti opravdu neodevzdávají kontrolu Vševědoucímu Já, aby ovládli svou hru. Makají, přemýšlejí, mluví si pro sebe a taktizují jako my ostatní. A rozhodně nejsou většinu času ve stavu flow.

Nejsem daleko od toho, abych nazval Gallweyův manifest mystickým bullshitem pro tenisové začátečníky. Je však fér uznat, že pár praktických psychologických rad tam je, ovšem ne toho druhu, že byste na ně zakrátko nepřišli sami při snaze zlepšit svou hru. Lepší než takovéhoto „mentálního“ kouče je sehnat si skutečného trenéra.