sobota 16. června 2018

Michael Connelly: Black Ice + Concrete Blonde + Last Coyote + Trunk Music + Angels Flight + A Darkness More Than Night + City Of Bones + Lost Light

Obávám se, že dokud nedotáhnu edit Na volné noze pro anglické vydání, bude můj letošní čtenářský deník dost fádní. S hlavou plnou vlastních myšlenek nemám moc chuť na náročnější četbu, takže jsem na cestách a v jiných mezičasech naposlouchal dalších 8 „boschovek“ — The Black Ice, The Concrete Blonde, The Last Coyote, Trunk Music, Angels Flight, A Darkness More Than Night, City Of Bones a zatím poslední Lost Light. Na Larssona to sice nemá (to nemá z moderních detektivek žádná), ale jinak je to všechno, jenom ne ztráta času. Connelly umí dobře psychologii postav v mezních situacích a Bosch je moderní hrdina, kterému se happy end vyhýbá víc než občas nějaká ta kulka. Přesto dokáže vytrvale balancovat na klikaté a navíc ostré hraně mezi tím, co je procedurálně a morálně správné. Oceňuji i autorovu znalost reálií policejní práce LAPD, s níž je očividně hluboce obeznámen, ale také suché hlášky či nevtíravé tipy na boží jazzové desky, které Bosch poslouchá, když se občas dostane před půlnocí z práce domů. Z celé 20dílné série mi ještě zbývá 7 kousků + novinka, která vyjde v říjnu. To bych moh do té doby stihnout!

neděle 6. května 2018

Nassim Nicholas Taleb: Skin in the Game

Čtení nového Taleba bych přirovnal ke skleničce portského před spaním: Je to příjemné. Rychle stoupá do hlavy. A je vám jasné, že toho nesmíte vypít moc najednou. Skin in the Game neboli Kůže ve hře představuje znatelný odklon od dosavadní série Incerta (Zrádná nahodilost, Černá labuť, Prokrustovo lože, Antifragilita), když jen zlomek prostoru věnuje vysvětlení a obhajobě triviální základní myšlenky, ale o to více se snaží škatulkovat její porušitele. Novou knihou Taleb otevřeně provokuje a zvyšuje sázky na nesmrtelnost, přičemž není vyloučené, že uspěje. Už teď patří k nejcitovanějším soudobým filozofům vědy. V tomto kontextu chápu Kůži ve hře jako pokus vymezit se proti lidem, jejichž přístup není podle Taleba dostatečně rigorózní. Fackuje Stevena Pinkra, Sama Harrise, dokonce Richarda Dawkinse a další populárně-vědecké celebrity. Možná vám to přijde smutné a tragické, ale tak se prostě hra hraje. Dějiny vědy jsou osobními konflikty posety a nezřídka pohltily i velikány, viz třeba záštiplný střet o kalkulus mezi Izákem Newtonem a Leibnizem. Také Taleb se rozhodl tuhle zbrojní skříňku otevřít a střílet ostrými. Rozhodně je zábava to číst, ale problém je se zvolenou ráží. Pokud chtěl své oponenty sejmout, měl si vybrat něco většího než pistolku na antiperle. Argumenty nejsou ničivé, místy ani přesvědčivé a i když s mnoha Talebovými postoji je snadné sympatizovat či přímo souhlasit, výsledkem je přinejlepším plichta. Své stoupence Taleb ujistí o své sečtělosti a genialitě, zatímco v očích svých odpůrců ještě stoupne jako pozér a egomaniak. Pro ty ostatní pak nebude snadné se rozhodnout, ke kterému táboru se přidat, a je-li to vůbec nutné. Osobně považuji Talebovy knihy včetně této poslední za přínosné a rozhodně jsou pro mne větším obohacením než tituly typu Superprognózy, které se za revoluční sice vydávají, ale už na první pohled jim chybí myšlenková hloubka. Tohle není Talebův problém. Jeho výzva do budoucna bude spíš najít si nové téma, protože to stávající se zdá být v každém ohledu vyčerpané až do dna. Taková lepší lahev portského, no.

sobota 21. dubna 2018

Margit Slimáková: Velmi osobní kniha o zdraví

Margit Slimáková napsala knihu! Vydává ji nakladatelství Bizbooks z rodiny Albatros, je krásně ilustrovaná a jmenuje se Velmi osobní kniha o zdraví. Četl jsem ji dvakrát, v raném a pozdějším draftu, a líbí se mi na ní totéž co na Margit — že vede čtenáře nenásilně a ve zcela pozitivním duchu k tomu, aby přemýšleli o svém zdraví a životosprávě. Margit to dělá lépe než kdokoli jiný v Česku, bez strašení a fackování nástrahami doby jedové. Možná i proto zvolila úplně svébytný styl psaní a namísto učebnicové nudy zabalila vše do příběhů, kterými přibližuje jednotlivá témata. Hejtry tím moc nepotěší, protože spíše než odbornou disputací je kniha popisem osobní cesty k vyváženému životnímu stylu a klíčová doporučení jsou v podstatě úplně mainstreamová. Jenomže v Česku stále velmi potřebná. Pro nás, co Margit roky sledujeme, je kniha zajímavá hlavně tím, že jde poprvé o jakýsi „kompletní balíček“ a zcela jistě tak obsahuje desítky fragmentů, které vám v letité publikační historii Margit jako autorky unikly. Velmi osobní kniha o zdraví je mj. velmi čtivá a přístupná. Bude se číst sama, ať už vám nebo jiným, třeba letos v létě u vody. Margit by jako milovnice čistého povětří byla ráda 💚

sobota 14. dubna 2018

Dave Eggers: Kruh

Čím více dat máme o problémech reálného světa a čím více šumu pak musí náš mozek zároveň s nimi zpracovat, tím větší úzkost a nejistotu pociťujeme.

To je stěžejní myšlenka dystopického románu Kruh (The Circle) Davida Eggerse, jehož filmová adaptace se, jak jsem slyšel, těžce nepovedla. Kniha ale rozhodně za pozornost stojí.

Eggers domýšlí do nepříjemných důsledků, co se stane s lidmi, kteří jsou přisátí na sociálních sítích, provozovaných superúspěšnou korporací Circle, do níž hlavní hrdinka nastoupí na post zákaznické podpory.

Patero monitorů, neustálé vyřizování požadavků klientů (kteří okamžitě známkují její výkon), do toho firemní a veřejná sociální síť, kterou dobrovolně, ale pod sociálním tlakem plní obsahem, aby vykazovala sounáležitost s firemní komunitou, k tomu povinně-nepovinné návštěvy volnočasových akcí v kampusu firmy. A odjet na dva dny k rodičům na víkend se také zrovna nesluší, vždyť tolik kolegů tráví volný čas v lůně firmy!

Eggers není zrovna geniální spisovatel, ale duše lidí atakované daty, bezvýznamnými signály a interakcemi vystihl skvěle. Z pečlivě vybraných „nadlidí“ v Circlu jsou uzlíčky nervů, závislé na gratifikaci a lajcích. Uzlíčky, které jen tak tak že drží pohromadě. Přetékají nepřiměřenými emocemi v reakci na situace, které jsou prostě už příliš komplexní pro jednoduchou duši člověka.

Hlavní hrdinka Mae je například povolána na kobereček k nadřízenému, jak to že nedorazila na večírek kroužku portugalské kultury, když předtím v události na síti jasně zaklikla, že se přidá? Má si to snad kolega brát osobně? Evidentně mu z toho není dobře na duši a žádá omluvu.

Kruh není dystopie formátu 1984 či Atlas Shrugged, ale zato má nepříjemně blízko k realitě. Eggers medituje o duši a zdali člověk může nabýt jakékoli vnitřní jistoty ve světě, ve kterém sice byly díky politice absolutní transparentnosti Circlu vymýceny „fake news“ a falešné síťové profily, ale uživatelé jsou zahlceni příliš velkým množstvím protichůdných, drobných podnětů a signálů. Mocná myšlenka a kniha, která stojí za přečtení.

neděle 18. března 2018

Michael Connelly: The Burning Room + The Crossing + The Wrong Side Of Goodbye + Two Kinds Of Truth + The Black Echo

Poslední roky jsem detektivky moc nečetl, přestože jako kluk jsem přečetl všechny klasiky: Doyla, Christie, Simeona, Chandlera, Eca, Poea, Čapka a další. Naposledy mě dostalo Larssonova trilogie, která strhala rekordy prodejnosti a doslova otřásla celým žánrem.

Nakousl jsem pak i další autory skandinávského noir jako Jo Nesbø či Peter Høeg, ale nenadchli mě. Podle mne zůstávají v mezích očekávání a postrádají literární bravuru. Detektivky jsem na pár let odložil, tedy až do letošní zimy, kdy jsem si přečetl Šifru mistra bestselleru a díky ní objevil knihy Michaela Connellyho s Harrym Boschem.

V Šifře mistra bestselleru je žebříček 100 knih, které algoritmus hodnotil nejvýše, a Connellyho Hořící pokoj je hned v toptenu. Je to kniha č. 17 celé série, přičemž každá představuje samostatný kriminální případ. Byl jsem napjatý jak kšandy a chytlo mě to, takže jsem hned slupnul i zbývající knihy v pořadí The Crossing (č. 18), The Wrong Side Of Goodbye (č. 19) and zatím poslední Two Kinds Of Truth (č. 20). Všechny jsou skvělé, perfektně zrešeršované a napínavé od začátku do konce.

Průzkum a detaily jsou důležité, protože čtenáři umožňují užít si detektivku jako literární dílo, které je mnohem šťavnatější než jen hlavní dějová kostra. Connellyho styl vyprávění je naprosto bezprecendentní, pročež je právem srovnáván s jedinečným Raymondem Chandlerem, tvůrcem slavného Phila Marlowa. Číst Connellyho je jako ponořit se skutečné reality LA, až tak je to mistrně propracované a vystavěné od základů až do literárních výšin klasiků. (Dokonce jsem se přistihl, že některé lokace projíždím na Google Street View)

Přirozeně mě zajímalo, jestli psal takhle skvěle od začátku, proto jsem si nakonec přečetl i The Black Echo, první knihu série z roku 1992. A hádejte co. Jo, byl skoro tak dobrý už tehdy. Jasně, příběh je trochu delší, zamotanější a krapet přehnaný, ale klíčové elementy tam jsou a přesně na svém místě.

Musím přiznat, že Boschem jsem více než nadšen. Tohle je prostě literární láska a už se nemůžu dočkat na 21. knihu série Dark Sacred Night, která vychází v říjnu, i nový seriál Bosch na Amazon Prime, viděli jste to někdo?

P.S. Klidně si dejte na začátek ten Hořící pokoj v češtině, kterým jsem začínal v sérii já. Je parádní a kvalitně přeložený.

P.P.S. Pokud někdo znáte české překlady těch anglických názvů, které zmiňuji, napište mi, byl jsem línej to dohledávat ;-)

P.P.P.S. Tímto se vysvětluje delší výpadek příspěvků na mém čtenářském blogu. Connelly má u mě želízko v ohni na knihu roku!