neděle 16. září 2018

Michal Kašpárek: Hry bez hranic

Dlouho očekávaná novela Hry bez hranic brněnského publicisty Michala Kašpárka se ve vší jednoduchosti a jadrnosti přišla porvat o největší výzvu moderní české literatury, kterou je absence hlubokých soudobých témat a slohovitost psaného jazyka, jímž už nemluví ulice ani kavárna. Chlupy lítaly, ostrá slova také a jistě vás zajímá, jak to dopadlo?

Lze ale najít „hluboká soudobá témata“ v zemi, která zažívá nejšťastnější mírové období svých dějin? Tušíte správně. Existuje jedno jediné. A právě na něj autor neúprosně míří, přímo do nitra českého nevědomí a zbabělosti: Uprchlíci a naprostá neochota české veřejnosti dělit se o své štěstí s kýmkoli a sdílet byť jen nepatrný zlomek evropských starostí, v marné snaze udržet si neměnné bezčasí.

Kašpárek si tedy ožehavé téma nevylosoval. Doslova neměl na výběr. Jenže každé téma se dá zpracovat blbě a tohle naštěstí není ten případ. Místo toho, aby čtenářům kázal, ukazuje nejdřív erozi českého bezčasí, která probíhá nepozorovaně i bez uprchlíků, čistě vlivem technologických změn a všudypřítomné digitalizace intimního i veřejného života.

Neviditelný příchod nových pořádků podtrhuje jazykem, který je maximálně hovorový a současný, plný slangu, technického žargonu a anglicismů, těch skutečných i frázovitých, jako že třeba hovno vletělo do větráku (hned dvakrát). To, co by jinde nefungovalo, zde dokresluje skicu dvourychlostní české společnosti, v níž noví světáci poznávají svět stěží jinak než skrze obrazovku.

Hlavní postava, vyhořelý a cynický herní vývojář Filip, je zástupcem nové pracovní kasty nepostradatelných ajťáků a jeho monolog na úvodních stránkách jen potvrzuje, že si je svého výsadního postavení a nadřazenosti oproti nedovzdělaným českým balíkům zatraceně dobře vědom. Jeho roztěkaná, neukojitelná osobnost se opírá o neviditelné body v kyberprostoru, které mu ale poskytují zcela hmatatelnou výhodu v reálném životě, ať už jde o využívání Tinderu, obsesi Wikipedií a Redditem, nebo ujeté ujíždění na Euro Truck Simulatoru.

Hrou osudu, a tedy naprosto symbolicky, se Filip ocitá v uprchlickém táboře na srbsko-maďarské hranici, kde je vlastně vůbec poprvé v životě konfrontován s reálným světem tam venku, což příběh dále posouvá až k žiletkově vtipnému závěru.

Z mého pohledu zásadní je celkový étos knihy, který není mudrlantsky nafoukaný, ale veskrze satirický a myšlenkově bohatý, až uvolněný, podobně jako třeba u mladého Škvoreckého. O malé knize (156 půlstran) bych těžko mohl říci, že jde o velký román, ale její celkové vyznění i tak dává tušit, že Kašpárek by nám dokázal o nás samých říct ještě mnohem víc, kdyby si vzal a dostal prostor. I v této krátké práci dokázal zkoušet české svědomí způsobem, který v minulosti nebyl velké české literatuře cizí, tedy se sebeironií zde zastoupenou autobiografickými rysy hlavní postavy (autor má blízko k IT a strávil nějaký čas jako dobrovolník v uprchlickém táboře).

Hry bez hranic jsou malá velká kniha o spodních proudech české současnosti a ve svých ambicích rozhodně neselhává. Naopak, při svém vtipu je mnohem závažnější, než by se mohlo z úvodních stránek zdát. Skvělá prvotina.

neděle 19. srpna 2018

Jordan Peterson: 12 Rules For Life

12 Rules For Life je kniha plná dobrých rad a chytrolínské filozofie. Výsledný verdikt: jedno velké UUFFF. Ale popořadě…

Filozofie je žánr, který jen málokdy kraluje žebříčkům bestsellerů. Jordan Peterson přesto dokázal napsat čistokrevnou filozofii života, které se za první půlrok prodalo na 2.000.000 výtisků. Čím je výjimečná? A skutečně máme Petersona považovat za „nejvlivnějšího západního intelektuála současnosti“?

Začnu tím lepším: Osnova knihy se opírá o tucet rad do života, které nejsou samozřejmé ani intuitivní, a povětšinou dávají smysl. Peterson sám něco prožil a jako psychoterapeut o životě slyšel dost na to, aby neradil čtenářům blbosti.

Rady samy o sobě jsou OK, ale samy představují stěží desetinu obsahu. Zbytek tvoří vysloveně béčková filozofie postavená nikoli na precizním myšlení a závěrech, ale na 1) epizodických argumentech, 2) biblických příměrech a 3) chrlení tu horších, tu lepších myšlenek, přičemž je jisté, že nejedna zaujme.

Veřejné intelektuály (filozofy nevyjímaje) dělím zhruba na dvě kategorie: Jednu tvoří kvalifikovaní experti a vědci, kteří se drží své odbornosti a vyjadřují se hlavně k tomu, čemu profesně rozumí, nebo ještě lépe vycházejí z dostupných dat a studií — z mých oblíbenců třeba Dawkins, Kahneman, Feynman, Krauss, Venter, Goodman, Newport aj. A pak je druhá kategorie jakýchsi generalistů podnikajících spanilé intelektuální jízdy mimo vlastní odbornost (Sedláček, Cílek), napříč obory (Pinker, Gladwell) a někdy až do říše fantazie (Harari, Tegmark). Jejich údělem je hlavně bavit čtenáře chytlavými myšlenkami, zkrátka produkovat intelektuální pop. Taleb k tomu sarkasticky dodává, že zatímco ti první si vystačí s jednou velkou myšlenkou, kterou postupem let odkrývají jako archeolog fosílii, ti druzí se jich naopak snaží vychrlit co nejvíc. Myšlenkový kulomet.

A problém s Petersonem i jeho knihou je právě ten, že vrší všelijaké myšlenky na sebe. bez ladu a skladu. A byť se zpočátku drží zkrátka a ještě tu a tam ocituje nějakou studii, postupem knihy zabředá hloub a hloub do biblického bahna, kdy chrlí mnohastránkové pasáže plné dogmat a pochybné logiky:

Považujete se ateisty? Omyl, podle Petersona jste jen latentní křesťani v poslední evoluční fázi.

Netušíte, co je nejhlubší, fundamentální podstatou života a bytí? Peterson to ví zcela přesně: Utrpení. Uff, skoro jsem zapochyboval, jestli žiju ve 21. století.

Kdo byl těžší váha, Nietzsche nebo Dostojevský? Peterson vám to vylíčí jako duel ve stylu Mayweather v. McGregor: No přece Dostojevský, protože měl srdíčko a jo to větší hloubku. Takže sorry Nietzsche, těsně vítězí Dostojevský na body!

Tfujtajxl.

A podobných záseků je text plný, takže fakt nezbývá než se ptát, co stojí za obrovským komerčním úspěchem téhle knihy? S odpovědí mi pomohl kamarád Aleš Drobek, který ji, jak jsem včera náhodou zjistil, právě překládá pro Argo.

Peterson je cosi jako čeledín, který zabloudil do královské komnaty — pravicový, konzervativní, nábožensky založený intelektuál, který úplně přesně zalepil zející díru na trhu. Soudobých pravicových intelektuálů je extrémně málo a když se objeví někdo, kdo je ochoten tuhle štafetu převzít, automaticky získává nominaci na mistrovství světa. Peterson dorazil na světový pohár jako samojediný reprezentant v nepopulární disciplíně, což se možná ale právě vlivem úspěchu jeho knihy změní. A v tomto smyslu opravdu můžeme hovořit o tom, že Petersonův intelektuální vliv je značný.

12 Rules For Life je tedy smutná kniha chytrého člověka ponořeného v biblických dogmatech, tu a tam vyspravená zdáním jakési objektivity či vědeckosti. Sám jsem rozpolcen v názoru na ni: Na jednu stranu dává skutečné rady do života zejména mladým lidem. Na druhou stranu otevřeně obhajuje křesťanství jako intelektuální a morální vrchol Západní civilizace, což se mi pochopitelně příčí, zejména teď, když v Pensylvánii propukl další skandál kolem 300 pedofilních kněží. Za sebe tak mohu říci jen tolik, že jedna kniha od Petersona mi bohatě stačí na celý život. Možná právě to chtěl? Bůh ví?

neděle 12. srpna 2018

Andrea Popprová: Tajemství permoníků

Starší knížku Tajemství permoníků z roku 2006 nám darovala pro Rikiho (3r) Naďa Moyzesová a opravdu moc se mu líbila! Andrea Popprová jako autorka textu i krásných ilustrací vystavěla příběh plný různorodých úkolů, za které malý čtenář sbírá (a na poslední stránce vybarvuje) diamanty. Jestli máte malé děti 3-5 let, doporučuju, Tajemství permoníků je samo o sobě malý knižní klenot.

neděle 5. srpna 2018

Matthew Walker: Why We Sleep [Proč spíme]

Na knihu Why We Sleep jsem narazil zhruba ve stejné době jako Melvil, který ji právě vydal česky jako Proč spíme. Špičkový vědec, profesor neurověd a psychologie na UCLA Matthew Walker v ní předkládá asi nejucelenější a nejaktuálnější pohled na výzkum spánku, jaký si můžete v současné populárně-vědecké literatuře přečíst.

Rozhodně nejde o řídké čtení a na 400 stranách zažijete nespočet aha-momentů, zejména pokud jste své znalosti od školy neoprášili. Přičemž je skvělé, že Walker objasňuje jak komplikovanou fyziologii spánku a jeho zdravotní dopady, tak i zajímavé okrajové fenomény, jako je náměsičnictví nebo lucidní snění, kde Walker potvrzuje objektivní podstatu tohoto jevu (s lucidním spáčem je možné „komunikovat“ prostřednictvím smluvených signálů pohybem očí) a spekuluje, že může jít o jistý druh evoluční odchylky či výhody.

Individuální zdravotní přínos knihy bude obrovský zejména pro čtenáře, kteří spí málo (a myslí si, že je to vpoho), anebo bojují s nespavostí a fixlují pomocí prášků na spaní. Jejich účinnost je podle Walkera přinejmenším sporá (hello again, big pharma) a vedlejší účinky docela šokující. Prokazatelně zvyšují úmrtnost.

Když pominu trochu suchý, britský styl, slabých míst nemá kniha mnoho. Já bych nicméně ocenil, kdyby Walker méně agitoval a o to více přidal na zdravé vědecké skepsi. Jakkoli chápu, že jde o titul pro masové publikum, výsledky mnoha v knize citovaných studií jsou natolik čerstvé, že budou bezpochyby zpochybněny, nebo přinejmenším korigovány budoucím výzkumem. Od autora bych očekával přinejmenším to, že bude trochu krotit své, a tedy i čtenářovo nadšení. Když to zjednoduším, Walker tvrdí, že spánek je naprosto klíčový a zásadní, ale přesně totéž tvrdí populárně-naučné knihy o výživě, pohybu či duševní hygieně; každý autor zkrátka přeceňuje a vyzdvihuje to své. Proto bych čekal, že Walker častěji zmíní vedle statistického pohledu z výšky i jakési „výjimky potvrzující pravidla“, což povětšinou nedělá a ponechává tak kritické přezkoumání svých doporučení na čtenáři. Velké mínus za jinak velkou jedničkou pro celou knihu.

Klady ovšem převažují do té míry, že bych Proč spíme klidně zařadil do úzkého výběru na osobní knihu roku 2018. Praktický přínos byl i pro nás obrovský, jakkoli jinak spíme docela dobře. Lenka hned pořídila zatmívací závěsy (na Retreat.cz je nepotřebujeme, bo tam je, slovy místních, tma jak v dupě) a osobně jsem dost omezil i kofein a alkohol před spaním, který podle Walkera oslabuje paměť i klíčové fáze spánku. Ale přehánět to taky nebudu, žjo.

Celkově řadím Proč spíme k zásadním titulům tohoto roku.

Tohle není kniha, ale manuál k utajené superschopnosti nás všech: kvalitnímu spánku, který léčí, regeneruje a udržuje naše tělo i mozek v perfektní kondici. Jedna z nejdůležitějších knih o zdraví vůbec.

sobota 23. června 2018

Patrick Zandl: Apple, cesta k mobilům

Dočetl jsem 6 let starou knihu Apple: Cesta k mobilům, která mě zaujala v Levných knihách, protože ji napsal Patrick Zandl. A je fakt skvělá! Překvapivě (a navzdory obálce) se moc netočí kolem Jobse. Popisuje produktovou strategii firmy vůči tržním podmínkám a konkurenci, s velkým důrazem na iPhone a historické protnutí telekomunikací a IT. Knížka je svižná, plná zákulisních detailů, extra zajímavá jak pro podnikatele, inovátory a investory, tak pro jablíčkové konzultanty jako Martin Světlík, kterému se taky moc líbila. V životě jsem nevlastnil jediný Apple produkt (jen jeho akcie), ale Patrickův text jsem i tak přečetl jedním dechem. Ve středu jsem naklusal do Levných knih, že bych ještě aspoň dvacet kousků koupil a rozdával je technologickým nadšencům v mém okolí, ale po knize se prý jen zaprášilo. Třeba budete mít větší štěstí. Good job, Patrik!