Časopis Respekt

Respekt čtu pravidelně asi od roku 1998; čili přes 10 let a z toho poslední rok jako předplatitel. Respekt není jen časopis s dobrou redakcí a dlouholetou tradicí, sahající až do porevolučních dní. Je to zcela mimořádný projekt obrody české společnosti, jejího vzdělávání a vychovávání pro život v demokracii. Z konzervativně-pravicového okrajového média se Respekt dokázal v průběhu let vypracovat do pozice přední společenské autority, na jejíž hlas politici i elity slyší, mimo jiné i pro jeho sílící vliv na veřejné mínění. Přestože jsem jako přítel otevřené společnosti mimořádně vděčný všem tvůrcům Respektu, rozhodl jsem se od Nového roku předplatné ukončit a časopis kupovat již jen příležitostně. Unavuje mne totiž ustálený redakční názor na mnoho důležitých témat — od Lisabonské smlouvy, přes globální oteplování, po ekonomickou teorii. Chápu, že je to do značné míry důsledkem složení redakce, ale když stále častěji znám obsah a závěry článku předem podle nadpisu a jména autora, není očividně něco v pořádku. Jako čtenář nepotřebuji, aby mne Respekt vodil za ručičku. Zajímá mne především pluralita názorů, jako ji u nás nabízí, byť v jiném žánru, například časopis Vesmír. V důrazu na silný redakční názor se Respekt, zdá se, inspiroval u zahraničních vzorů typu The Economist, jehož nepříliš zajímavé články Respekt nekriticky přebírá na přání většiny čtenářů (údajně si ani nemůže vybrat, které konkrétní články přetiskne). Zkrátka mám pocit, že pravidelné, každotýdenní čtení Respektu mělo pro mne výrazně menší přínos, než když jsem si jej dříve kupoval nahodile k proložení jiné četby, což je způsob, ke kterému se nyní rád vrátím.