Útlou knížku
Étos válečníka napsal Pressfield (jako bývalý mariňák) asi hlavně pro muže ve zbroji. Ale hned na začátku je kapitola
Ženy především a kulturních či tematických přesahů je tolik, že kniha má potenciál oslovit prakticky každého:
„Války se mění, válečníci ne. My všichni jsme válečníci. Každý z nás usiluje denně o vyjádření a obranu vlastní integrity a poslání, abychom obhájili svou existenci na této planetě a pochopili, byť jen v našich srdcích, kdo jsme a v co věříme. Bojujeme podle pravidel? Pokud ano, jaká jsou? Jaký je Étos válečníka? Kde se bere? Jakou formu má dnes? Jak jej (můžeme) uplatňovat v našich vnitřních a vnějších životech?“
Pressfield, který napsal hezkou řádku románů s válečnou tematikou, zde destiluje z rozsáhlých znalostí o bojích minulosti to hlavní pro naši současnost. Na závěr ještě jedna pasáž, která mě zaujala:
„Všechny válečnické kultury začínají u nějakého velikána. Ve staré Spartě jím byl Lycurgus, který město převedl od běžné společnosti k válečnické kultuře: Aby žádný člověk neměl vrch, Lycurgus rozdělil území na 9 tisíc rovných dílů a každé rodině dal jeden. Poté prosadil, aby lidé již nebyli zváni ‚občany‘, ale ‚sobě rovnými‘. A aby se nikdo nevyvyšoval nad jiné kvůli svému bohatství, Lycurgus zakázal peníze. Mince postačující k nákupu bochníku chleba, byla vyražena ze železa velikosti chlapské hlavy a vážila dobrých 14 kilo. Tahle nová měna byla natolik směšná, že lidé přestali hromadit bohatství a místo toho začali pěstovat své přednosti.“
