úterý 11. července 2017

P. Tetlock & D. Gardner: Superforecasting [Superprognózy]

Superforecasting (česky Superprognózy) je docela ucházející kniha, která bohužel padá za oběť svému marketingu, názvem počínaje, egem a sladkými přísliby autora konče. Podle titulu, obálky a vlastně celé první poloviny knihy jsem čekal závěry přelomové studie předpovídání budoucnosti. Problém však vidím v tom, že superprognostici, s nimiž autorův výzkum pracoval, se nesnažili něco samostatně věštit, ale reagovali pouze a jedině na položené otázky typu Jaká je pravděpodobnost, že se do konce roku 2017 stane to a to? Což má dva zřejmé nedostatky: 1) Takováto úloha je mnohem jednodušší než předpovídání událostí z předem neomezeného a vlastně nekonečného pole možností. 2) Najít tu správnou otázku je v konečném důsledku důležitější a řádově náročnější než sama odpověď. Světové dění mnohdy rozpohybují události, které nikdo nepředvídal. Ne proto, že by šlo nutně o černé labutě, ale protože pole možností je nesčetněkrát větší než úzce definovaná úloha jedné otázky. Až do konce knihy jsem čekal, jestli se k tomuto zásadnímu nedostatku autor nějak postaví, ale bohužel marně. Zato jsem musel přetrpět poznámky o historickém významu autorovy studie a účelové zmínky o osobní známosti s Kahnemanem či Talebem. Tetlockovi superprognostici jsou ovšem spíše než skuteční předpovídači takoví lepší bookmakeři. Přitom stačilo málo: ubrat na bombastických claimech, přidat trochu pokory a tohle mohla být docela pozitivní zpráva o lidech, kteří se snaží přistupovat k pravděpodobnostním predikcím vědecky a jde jim to. Pokud vás předpovídání věcí budoucích zajímá, vydělte buzz této knihy třemi a dostanete výsledek, který vás obohatí a nezklame.

Dodatek: Přemýšlel jsem o této knize dva měsíce před tím, než jsem napsal tuto recenzi, a stále si myslím zhruba totéž: Podnikatel, manažer, investor, politik nebo jiný decision-maker přistupuje k předpovídání budoucnosti v zásadě opačně než Tetlockovi superprognostici: Má před sebou nejistou budoucnost, takřka nekonečné pole možností a sám se musí rozhodovat na základě znalosti této neuzavřené množiny problémů a jejich částečné predikce či prevence. Nestačí mu položit si jednu otázku (ani dvě, ani tři) a určit pravděpodobnost. Naopak, pracuje s mnoha různými scénáři, které jsou výsledkem jeho vlastí analýzy situace, ale i nejistoty, jaké otázky si vlastně pokládat a proč. Něco takového, jen mnohem důsledněji a systematičtěji, bych čekal od superprognostiků, ne jen evaluaci rizika na základě předvýběru otázek. To jen pro dovysvětlení, proč mě kniha zklamala, jakkoli nezpochybňuji výzkum jako takový, ten mi přijde v pořádku.