To je stěžejní myšlenka dystopického románu Kruh (The Circle) Davida Eggerse, jehož filmová adaptace se, jak jsem slyšel, těžce nepovedla. Kniha ale rozhodně za pozornost stojí.
Eggers domýšlí do nepříjemných důsledků, co se stane s lidmi, kteří jsou přisátí na sociálních sítích, provozovaných superúspěšnou korporací Circle, do níž hlavní hrdinka nastoupí na post zákaznické podpory.
Patero monitorů, neustálé vyřizování požadavků klientů (kteří okamžitě známkují její výkon), do toho firemní a veřejná sociální síť, kterou dobrovolně, ale pod sociálním tlakem plní obsahem, aby vykazovala sounáležitost s firemní komunitou, k tomu povinně-nepovinné návštěvy volnočasových akcí v kampusu firmy. A odjet na dva dny k rodičům na víkend se také zrovna nesluší, vždyť tolik kolegů tráví volný čas v lůně firmy!
Eggers není zrovna geniální spisovatel, ale duše lidí atakované daty, bezvýznamnými signály a interakcemi vystihl skvěle. Z pečlivě vybraných „nadlidí“ v Circlu jsou uzlíčky nervů, závislé na gratifikaci a lajcích. Uzlíčky, které jen tak tak že drží pohromadě. Přetékají nepřiměřenými emocemi v reakci na situace, které jsou prostě už příliš komplexní pro jednoduchou duši člověka.
Hlavní hrdinka Mae je například povolána na kobereček k nadřízenému, jak to že nedorazila na večírek kroužku portugalské kultury, když předtím v události na síti jasně zaklikla, že se přidá? Má si to snad kolega brát osobně? Evidentně mu z toho není dobře na duši a žádá omluvu.
Kruh není dystopie formátu 1984 či Atlas Shrugged, ale zato má nepříjemně blízko k realitě. Eggers medituje o duši a zdali člověk může nabýt jakékoli vnitřní jistoty ve světě, ve kterém sice byly díky politice absolutní transparentnosti Circlu vymýceny „fake news“ a falešné síťové profily, ale uživatelé jsou zahlceni příliš velkým množstvím protichůdných, drobných podnětů a signálů. Mocná myšlenka a kniha, která stojí za přečtení.