Filozofie je žánr, který jen málokdy kraluje žebříčkům bestsellerů. Jordan Peterson přesto dokázal napsat čistokrevnou filozofii života, které se za první půlrok prodalo na 2.000.000 výtisků. Čím je výjimečná? A skutečně máme Petersona považovat za „nejvlivnějšího západního intelektuála současnosti“?
Začnu tím lepším: Osnova knihy se opírá o tucet rad do života, které nejsou samozřejmé ani intuitivní, a povětšinou dávají smysl. Peterson sám něco prožil a jako psychoterapeut o životě slyšel dost na to, aby neradil čtenářům blbosti.
Rady samy o sobě jsou OK, ale samy představují stěží desetinu obsahu. Zbytek tvoří vysloveně béčková filozofie postavená nikoli na precizním myšlení a závěrech, ale na 1) epizodických argumentech, 2) biblických příměrech a 3) chrlení tu horších, tu lepších myšlenek, přičemž je jisté, že nejedna zaujme.
Veřejné intelektuály (filozofy nevyjímaje) dělím zhruba na dvě kategorie: Jednu tvoří kvalifikovaní experti a vědci, kteří se drží své odbornosti a vyjadřují se hlavně k tomu, čemu profesně rozumí, nebo ještě lépe vycházejí z dostupných dat a studií — z mých oblíbenců třeba Dawkins, Kahneman, Feynman, Krauss, Venter, Goodman, Newport aj. A pak je druhá kategorie jakýchsi generalistů podnikajících spanilé intelektuální jízdy mimo vlastní odbornost (Sedláček, Cílek), napříč obory (Pinker, Gladwell) a někdy až do říše fantazie (Harari, Tegmark). Jejich údělem je hlavně bavit čtenáře chytlavými myšlenkami, zkrátka produkovat intelektuální pop. Taleb k tomu sarkasticky dodává, že zatímco ti první si vystačí s jednou velkou myšlenkou, kterou postupem let odkrývají jako archeolog fosílii, ti druzí se jich naopak snaží vychrlit co nejvíc. Myšlenkový kulomet.
A problém s Petersonem i jeho knihou je právě ten, že vrší všelijaké myšlenky na sebe. bez ladu a skladu. A byť se zpočátku drží zkrátka a ještě tu a tam ocituje nějakou studii, postupem knihy zabředá hloub a hloub do biblického bahna, kdy chrlí mnohastránkové pasáže plné dogmat a pochybné logiky:
Považujete se ateisty? Omyl, podle Petersona jste jen latentní křesťani v poslední evoluční fázi.
Netušíte, co je nejhlubší, fundamentální podstatou života a bytí? Peterson to ví zcela přesně: Utrpení. Uff, skoro jsem zapochyboval, jestli žiju ve 21. století.
Kdo byl těžší váha, Nietzsche nebo Dostojevský? Peterson vám to vylíčí jako duel ve stylu Mayweather v. McGregor: No přece Dostojevský, protože měl srdíčko a jo to větší hloubku. Takže sorry Nietzsche, těsně vítězí Dostojevský na body!
Tfujtajxl.
A podobných záseků je text plný, takže fakt nezbývá než se ptát, co stojí za obrovským komerčním úspěchem téhle knihy? S odpovědí mi pomohl kamarád Aleš Drobek, který ji, jak jsem včera náhodou zjistil, právě překládá pro Argo.
Peterson je cosi jako čeledín, který zabloudil do královské komnaty — pravicový, konzervativní, nábožensky založený intelektuál, který úplně přesně zalepil zející díru na trhu. Soudobých pravicových intelektuálů je extrémně málo a když se objeví někdo, kdo je ochoten tuhle štafetu převzít, automaticky získává nominaci na mistrovství světa. Peterson dorazil na světový pohár jako samojediný reprezentant v nepopulární disciplíně, což se možná ale právě vlivem úspěchu jeho knihy změní. A v tomto smyslu opravdu můžeme hovořit o tom, že Petersonův intelektuální vliv je značný.
12 Rules For Life je tedy smutná kniha chytrého člověka ponořeného v biblických dogmatech, tu a tam vyspravená zdáním jakési objektivity či vědeckosti. Sám jsem rozpolcen v názoru na ni: Na jednu stranu dává skutečné rady do života zejména mladým lidem. Na druhou stranu otevřeně obhajuje křesťanství jako intelektuální a morální vrchol Západní civilizace, což se mi pochopitelně příčí, zejména teď, když v Pensylvánii propukl další skandál kolem 300 pedofilních kněží. Za sebe tak mohu říci jen tolik, že jedna kniha od Petersona mi bohatě stačí na celý život. Možná právě to chtěl? Bůh ví?
