Helen DeWittová: Poslední samuraj [The Last Samurai]

Poslední samuraj je geniální román. Který ale nemá nic společného se stejnojmenným filmem. Když kulturní server Vulture letos oslovil desítky spisovatelů a literárních kritiků k sestavení žebříčku 100 nejdůležitějších knih 21. století, Poslední samuraj vydaný na přelomu století byl s velkým náskokem číslo 1. Děj se točí kolem výchovy geniálního dítěte Luda svobodnou matkou. A protože pro něj nenachází mužský vzor, hledají jej společně v Kurosawově kultovním snímku Sedm samurajů (odtud tedy název knihy). To je však jenom začátek. Děj se nečekaně stáčí, odbíhá a sbíhá a nakonec graduje zcela přesvědčivou pointou. Knize prakticky nelze nic vytknout. Naopak. Literární styl DeWittové je brilantní, přitom neskutečně lehký, bohatý a vtipný, nesrovnatelně vyzrálejší než cokoli, na co v současné beletrii narážím. Např. Murakamiho trilogie 1Q84, která v žebříčku rovněž figuruje, mi přišla ve srovnání se stylem DeWittové literárně plytká a vyprázdněná po dějové i intelektuální stránce. Bez urážky. Při čtení Posledního samuraje jednoduše zůstává rozum stát, jak mohl dát někdo něco tak sofistikovaného dohromady. Ta ženská musí mít hlavu jako almara! Kuriózní přitom je, že jde o autorčin debut. Zároveň však Wikipedie uvádí, že šlo o její 50. (slovy padesátý!) rukopis a zjevně tedy první, který dokončila a dotáhla až k vydání. Vzhledem k náročnosti některých pasáží jednoznačně doporučuji číst v českém překladu, a to bude těžké, protože vyšel před řadou let a je to doslova sběratelský kousek, který se špatně shání. Takže hurá do knihovny. Poslední samuraj je zdaleka nejlepší román, jaký jsem za posledních pár let četl. Smekám.